Fakt, že zde píši, by se dalo nazvat návratem ztraceného syna, tedy kdyby mě nemělo být koncem roku kulatých sedmdesát let. Takže návrat ztraceného dědy, to je lepší. Před třemi roky jsem se potichu vytratil z šotoušského pelotonu, který na mě začal být poněkud rychlý. To dobíhání k rozjíždějícímu se autu či na šotoplac mě trochu zmáhalo. Začal jsem fotit železnici poněkud ve volnějším tempu. Také jsem si přibral i jiné fotografické náměty, které vycházely z mé záliby v cestování po světě. Zároveň jsem se odsunul na Flickr, to mě umožnilo zúročit ty stovky a spíše tisíce fotek, které jsem pořídil během svého šotoušského působení u kolejí, ale i letištních drah. U kolejí jsem byl poté vidět spíše sporadicky. Koncem minulého roku jsem si říkal, že by nebylo špatné zase si zaskočit ke kolejím. Člověk ovšem míní, život mění. Začátkem tohoto roku jsem skončil ve špitále. Poté v březnu byl problém vyřešen operací. V dubnu jsem vyrazil do Říma na první foto výlet roku. Bylo to dost utrpení, prý mám artrózu. Injekce do kolena mě pomohla, takže to už snad půjde. Nyní však k výběru šotoklubu.

Weiter