Lučenec — Před nevábným počasím mohl tuto sobotu železniční příznivec ujet například do slovenského Novohradu. Po sedmi letech se totiž vydal osobní vlak po krátké místní trati z Brezničky do Katarínské Hutě, a to péčí kolegů z webových stránek RAILPAGE.NET. Na akci bylo možné se přihlásit i prostřednictvím stránek ŽelPage.

Pokračování

Severní Polsko — Hel (původní název Hela) je turistické město v severním Polsku, situované zhruba třiatřicet kilometrů od pobřeží Baltského moře na špici Helské kosy (německy Putziger Nehrung, polsky Półwysep Helski). Její délka je 35 kilometrů a v nejužším místě její šířka dosahuje hodnoty pouhých tři sta metrů. V Helu, kde žije na čtyři tisíce obyvatel, je to pak okolo dvou až tří kilometrů. První zmínky o tomto městě údajně pochází z roku 1198. Právě zde jsem se rozhodl strávit svou několikadenní dovolenou. Ačkoliv jsem siderodromofil, pokud byste chtěli Hel také navštívit, nejsem si zcela jistý, zda–li bych doporučil právě tento dopravní prostředek. Nejkratší jízdní doba je totiž zhruba 16 hodin a 40 minut. Kacířsky jsem se tedy rozhodl pro polské aerolinky Polskie Linie Lotnicze (LOT) na trase Praha – Varšava. Ačkoliv jsem byl v hlavním městě znatelně rychleji, než jiným způsobem dopravy, do cíle je to ještě pořádný kus cesty a jelikož polská dálniční síť nepatří mezi ty nejúplnější (je tvořena třemi hlavními tahy v různých fázích rozestavěnosti), cestu tam i zpět jsem si užil vrchovatě. S kamarádem jsme vyrazili v šest hodin ráno (v sobotu 21. srpna) a do Helu jsme dorazili okolo půl třetí odpoledne. Vzdálenost mezi Varšavou a Helem je zhruba 450 km. Dovolte mi tedy, abych vás blíže seznámil nejen s místní železniční dopravou. Přeji příjemné čtení!

Pokračování

Přerov — Na svých pravidelných cestách mezi Brnem a rodnou Kopřivnicí není moc věcí, na které bych se mohl spolehnout. Vlastně je jedna jediná, a sice ta, že žádná cesta nebude stejná. Vzhledem k probíhající rekonstrukci Přerova si holt člověk musí zvyknout na nějaké ty výluky, spojené s nejspíš absolutně nejméně příjemnou změnou dopravního prostředku – autobusu, zajišťujícího náhradní přepravu. Samozřejmě je jasné, že stroj samotný za to nemůže a je tedy na místě se zamyslet nad organizací náhradní autobusové přepravy (dále jen NAD) v českých poměrech. Jelikož nejsem znalcem situace ve zbytku republiky, zaměřím se právě na trať 300, důležitou to spojnici Brna se světem na dálném severovýchodě země.

Pokračování

Dorset — Srovnání dvou rozdílných systémů s sebou vždy přináší spoustu podvědomých, či nahlas vyřčených otázek a není jednoduché na ně odpovídat. Přesto by zaznít měly. Je tedy možné, aby na železnici existovalo více dopravců vůči sobě konkurečních? Je vůbec možné v takovém případě zajistit seriózní cenu, aby tato byla dosažitelná pro většinu cestující veřejnosti? Lze provozovat osobní železniční dopravu bez státních dotací? A pokud ano, lze také zajistit adekvátní investice do železniční infrastruktury? Odpovědi nejsou nijak složité, ale ještě před tím, než se pokusím na ně odpovědět, pojďme se krátce podívat na krizové fragmenty řešení železniční dopravy ve Velké Británii, které provázely tento nesnadný proces na jejím začátku.

Pokračování

Dorset — Jak jsem již avizoval, v tomto díle vám popíši svoji praktickou zkušenost s osobní železniční dopravou na jihozápadě Anglie. Prozatím se zaměřím na hodnocení mnou konzumované služby, hodnocení systému ponechám do třetího dílu. Pokud se ptáte proč, odpověď je jednoduchá. Každého zákazníka zajímá pouze výsledný produkt, nikoliv systém. A jestliže mám posloužit vám, čtenářům, popsáním řešení provozu železniční dopravy ve Velké Británii, pak se k tomuto nemohu dobrat jinak, než jako cestující. Ten systém je totiž, z pohledu cestujícího, velmi jednoduchý, dalo by říci přímo geniálně jednoduchý. A o to nám všem nejspíš jde — aby cestující, kteří touží použít (kdekoliv) vlak, měli možnost volby dopravce, aby jim byla zaručena odpovídající kvalita a mohli cestovat za cenu, která odpovídá charakteru rychlé, pohodlné a bezpečné dopravy bez komplikací. A finální otázka by mohla znít: Musí být v tomto procesu jako aktivní dopravce účasten stát prostřednictvím dopravní společnosti na určeném procentu železniční sítě?

Pokračování

Dorset — Vzpomenete si, kolikrát byla ona otázka diskutována v příspěvcích? Jistě lze namítnout, že nelze aplikovat zahraniční zkušenosti díky odlišnosti trhu. Na to se však dá odvětit: proč ne? Jde–li to jinde, musí to jít i u nás. Je vůbec možné dojít ke kýženému výsledku? Nejspíš nikoliv. Navíc si můžeme pokládat mnoho dalších otázek jako: Potřebujeme vůbec změny na železnici? Pokud ano, tak proč? Co přinese zákazníkům? Jak dalece by případné změny ovlivnily nás, zaměstnance stávajících dopravců? Proč vlastně nejsme spokojeni se stávajícím stavem? A co vlastně cítíme – nespokojenost? Spokojenost? Mnoho otázek, na něž se odpovědi nehledají snadno. Paradoxem stávajícího systému je fakt, že na každé straně názorového spektra existuje reálný základ pro pravdu. Naštěstí dnešní doba skýtá jiné možnosti – například můžeme přímo srovnávat různá systémová řešení, diskutovat o nich a hledat shodu. Já si vám dovolím pro začátek nabídnout výlet mezi městy Bournemouth a Poole v jihozápadní Anglii. Jsou od sebe vzdáleny necelých 10 kilometrů, jízda vlakem trvá deset minut. Ideální příležitost nakouknout pod pokličku regionální železniční dopravy v turisticky atraktivní části Velké Británie. Tak tedy – šťastnou a inspirující jízdu!

Pokračování

Česko — Někteří železniční dopravci pro samou honbu za nejefektnějšími a mediálně atraktivními vlaky pozapomínají na minoritní skupiny cestujících. České dráhy nejsou výjimkou, spíše naopak; bezbariérovost se v jejich slovníku zatím příliš nevyskytuje. Jak se tedy jednoho dne dařilo v českých vlacích jedné „zabariérované“ skupině – čerstvým rodičům s kočárkem? Ač odjakživa fandím železnici a jako adolescentní „režijkář“ jsem české tratě doslova prokřižoval, už dlouho, až na občasné svezení Eskem, jsem nevyužil jejích služeb a paradox mě přivedl zpět do dálkového vlaku až po několika letech. Shodou okolností v roli čerstvého otce, a to hned „v plné polní“ – s manželkou, obsazeným kočárkem, jezevčíkem a několika zavazadly. Schéma klasické — první část cesty regionálním spojem, poté přestup na vlak vyšší kvality. A jak mě modrá armáda po letech přivítala?

Pokračování

Ústí nad Labem — Toto severočeské město je důležitým železničním uzlem. Šestice do něj vstupujících frekventovaných dvoukolejných tratí neprochází jedním centrálním nádražím, ale je mezi sebou propojena četnými spojkami. Když k tomu připočteme velké množství vleček, pozůstatků po přeložených tratích, velké lokomotivní depo a seřaďovací a odstavná nádraží, má zde železniční fanoušek stále co objevovat. O mně je známo, že se zabývám spojovacími body mezi drážní a vojenskou historií, tak bych rád v následujícím spíše turisticky laděném článku představil tři lokality ústeckého uzlu tak trochu ze svého pohledu.

Pokračování

Zajisté vaší pozornosti neunikla fotogalerie, plnící se v poslední době pouze lokomotivami, přezdívanými „brejlovec“. A když zde máme už tolik fotek těchto lokomotiv, pojďme si o těchto elitních motorových strojích povědět něco více. Tyto lokomotivy dnes okupují označení 750, 752, 753, 754, 755, 756 což poukazuje na různé úpravy. Jednotlivé modifikace brejlovců se liší přítomností či absencí parního generátoru respektive eletrického agregátu. V přímé souvislosti se liší i velikost nádrže — 2500 či 3600 litrů. Lišit se mohou v (ne)dosazení ARR. Nově rekonstruované lokomotivy řad 753.7, 752.6 a nově i 750.7 u nás, stejně jako 756 a budoucí 757 na Slovensku, se liší v mnoha částech — většina z nich je očím skryta. Především mají jiné motory, než původní brejlovci z továrny ČKD. Výjimkou v použití pohonných jednotek Caterpillar je pouze remotorizace řady 752.6, která dostala motor K 6 S 310 DR ze zrušených strojů řady 771. Samozřejmostí u všech rekonstrukcí je nový řídící systém, vnitřní provedení kabin a pultů a také jejich vybavení. Naopak maximální shoda panuje u vnějšího designu a maximální rychlosti 100 km/h.

Pokračování

Plzeň — Nekonečné čekání je snad konečně u konce: Škoda Transportation oznámila, že první kusy lokomotiv řady 380 Českých drah opustí testovací okruh v Cerhenicích a s mnohaměsíčním zpožděním budou konečně nasazeny do zkušebního provozu na reálných výkonech – nikoliv však u ČD, jak by se dalo očekávat, ale u jejich dceřiné společnosti ČD Cargo. Do pohybu se rovněž dává zpožděný projekt nasazení nízkopodlažních tramvají 15T ForCity v pražské MHD. Oba produkty, představené již v roce 2008 na berlínském veletrhu InnoTrans, už sice po kolejích nějakou dobu jezdí; zatím ale pouze v testovacích podmínkách. Reálné nasazení do služby u ČD, resp. DP Praha přitom bylo několikrát odloženo kvůli komplikacím se schvalovacím procesem.

Pokračování

Králicko — V nedávné době byly v magazínu ŽelPage představeny některé úzkorozchodné dráhy sloužící k výstavbě předválečného československého opevnění. Muzea, v blízkosti kterých se dvojice těchto drah nacházela, se rozhodla usnadnit železničním nadšencům hledání jejich pozůstatků a trasy svépomocně vyznačit. Stalo se tak na povrchu dělostřelecké tvrze Bouda, u objektu MO-S11 „U posedu“ severně od Ostravy a také na trase zde ještě nepopsané německé polní dráhy z období druhé světové války na povrchu dělostřelecké tvrze Hůrka. Bližší informace o ní a o dotčených značkách naleznete v tomto článku.

Pokračování

Děčín — Co se stane, když propagační vlak hned při své první jízdě nabere 45 minut zpoždění, a ani dvě spojené jednotky přitom neposkytnou dostatek místa, aby lidé nemuseli stát? Pokud tipujete otrávené a rozhořčené cestující, mýlíte se. Ukazuje se totiž, že i některé problémy, které dosud ve vlaku řešit nešlo, najednou řešení mají. Stačí přitom, aby ten vlak byl žlutý a nesl kód dopravce CZ-RJ. Po uplynulé sobotě zkrátka nemůže být pochyb: RegioJet umí – nejenže na sebe už týden strhává pozornost médií a plní diskusní fóra, ale v průběhu několika málo dní předvedl něco, co si se vší vážností dovoluji nazvat malou revolucí na české železnici. Již ve čtvrtek žlutý dopravce předvedl, že dokáže jezdit; tři dny nato vytáhl do vlaku lidi, kteří po kolejích cestovali naposled před lety, a naplnit jimi soupravu s kapacitou 220 míst. To vše navíc na lokálce, na niž byl osobní provoz zastaven z důvodu nízké vytíženosti. Dvě žlutá Desira stačila rozhýbat státního dopravce k nevídaným manévrům na severu Čech a za pár dní dosáhla toho, že pod pojmem „žlutý vlak“ si už nikdy nikdo nevybaví regionovu. Na první veřejné jízdě po Kozí dráze jsme nemohli chybět, a tak jsem v pátek převzal redakční štafetu po Josefu Petrákovi a zamířil na sever získat odpovědi na otázky, které plnily i zdejší diskuse: Dokáže RegioJet oslovit? Jaké jsou služby na palubě? A jak rychlý je vůbec ten palubní internet?

Pokračování

Praha — Na stránkách Drážní společnosti při Dopravní fakultě ČVUT byla v dubnu zveřejněna petice za průjezd expresních vlaků stanicí Česká Třebová. Byť jsou si její autoři vědomi, že Česká Třebová je příjemné menší město v malebném kraji a je z pohledu fanoušků železnice nepochybně jedním z kultovních míst, kladou si otázku, zda je zde nutné zastavit skoro každým vlakem. Není pochyb o tom, že význam samotného města neodpovídá současné četnosti zastavování expresních vlaků. Chápeme, že se obyvatelům a „klubu přátel“ České Třebové historicky dané vysoce nadstandardní spojení líbí a neradi by o něj přišli. Přesto jsme přesvědčeni o tom, že kvalitní veřejnou dopravu nelze navrhovat podle toho, který starosta zrovna dokáže hlasitěji „křičet“. Pojďme se tedy podívat na to, jaké mohou být důvody v takovém místě zastavit a jaké jsou naopak důvody k tomu zde s tolika vlaky nestavět.

Pokračování

Česká republika — V České republice, stejně jako v okolních středoevropských zemích, jsou nainstalovány odlišné zabezpečovací systémy pro řízení železničního provozu. Pro zajištění jednoduššího provozu vozidel zejména v mezinárodním provozu byl uveden standard jednotného evropského systému řízení železniční dopravy – ERTMS – který definuje shodné funkční podmínky jak pro pozemní, tak pro vlakovou část zabezpečení a komunikaci. Pilotní projekty byly realizovány ve většině evropských zemí: (Halle –) Lipsko – Berlín v Německu, Vídeň – Budapešť v Rakousku a Maďarsku, Slovensko tento systém implementuje na V. tranzitním koridoru Bratislava – Žilina – Košice, kde byl aktivován mezi stanicemi Bratislava Rača – Nové Mesto nad Váhom. Česko svůj pilotní projekt ETCS realizuje v úseku Poříčany – Kolín, ale již v tomto roce se má rozšířit na celý 1. tranzitní železniční koridor z Břeclavi do Děčína, aby mohly veškerá moderní vozidla volně projíždět Českou republikou bez nutnosti instalace národních specifických zabezpečovacích systémů pro síť SŽDC.

Pokračování

Plán je jasný: 378 klimatizovaných vozňov, 38 moderných regionálnych jednotiek, k tomu 52 menších "revitalizácií" a takmer úplná likvidácia radu 810 – taký je cieľový stav vozidlového parku Železničnej spoločnosti Slovensko do konca roku 2012. Proces, ktorý už viac než desaťročie prebieha formou masívneho rekonštrukčného programu a veľmi sporadických dodávok nových vozidiel, zásadne zmenil svoju podobu v uplynulých dvoch rokoch, keď na slovenské koľaje začali hromadnejšie prichádzať novostavby a zlepšenie sa pomaly začína premietať aj do regionálnej dopravy. Nie je to však bez problémov a rozsiahlych prevádzkových výpadkov, ktoré dlhodobo vzbudzujú kritiku. Čo teda na slovenských tratiach môžeme očakávať? V čom bude "slovenský ešus" (671) odlišný od CityElefanta? Aká bude nová jednotka 861? Kedy sa u ZSSK dočkáme vozňov na 200 km/h? A prečo majú niektoré rekonštruované vozidlá také problémy so spoľahlivosťou? Spýtali sme sa človeka, ktorý kedysi stál pri príchode 3. generácie škodováckych rušňov na Slovensko, roky školil strojvedúcich a dnes má u slovenského národného dopravcu na starosti všetko, čo sa týka vozidiel. Na otázky ŽelPage odpovedal riaditeľ Sekcie technicko-technologickej prípravy prevádzky ZSSK Ing. Miloš Slávik.

Pokračování