Přerov — Na svých pravidelných cestách mezi Brnem a rodnou Kopřivnicí není moc věcí, na které bych se mohl spolehnout. Vlastně je jedna jediná, a sice ta, že žádná cesta nebude stejná. Vzhledem k probíhající rekonstrukci Přerova si holt člověk musí zvyknout na nějaké ty výluky, spojené s nejspíš absolutně nejméně příjemnou změnou dopravního prostředku – autobusu, zajišťujícího náhradní přepravu. Samozřejmě je jasné, že stroj samotný za to nemůže a je tedy na místě se zamyslet nad organizací náhradní autobusové přepravy (dále jen NAD) v českých poměrech. Jelikož nejsem znalcem situace ve zbytku republiky, zaměřím se právě na trať 300, důležitou to spojnici Brna se světem na dálném severovýchodě země.

A mají tam vůbec silnice?

Samotná zubožená jednokolejka by si jistě zasloužila být nazývána tratí páteřní a hlavní, leč trasování tranzitních koridorů dala na dlouhá léta vale porevolučnímu zamyšlení se nad jejím stavem a významem. Jak byly nahušťovány rychlíky mezi Bohumínem a Brnem, byla utlumována vozba osobních vlaků a za své vzal i někdejší prestižní Ex Moravan, poslední spoj s řazeným jídelním vozem. Aktuálně tedy není jiná možnost jak v četných obloucích zahnat jednotvárnou, hodinu a čtvrt trvající nudu, než spánkem. Z toho vás sice tu a tam vytrhne skřípění brzd ve stanicích, určených pro křižování s protijedoucím vlakem, ale i na to si člověk zvykne. Na rychlících se ustálilo řazení, složené z vozů B, Beer, služebního Bd–cosi a Aee, tedy soupravy, které lze v rámci turnusu spatřit i na rychlících Brno – Havl. Brod – Praha. Asi netřeba nikomu připomínat, o jak letité vozy jde, ale pro tu legraci – nejmladší rekonstrukcí jsou právě vozy Beer, rekonstruované v MOVO Plzeň v letech 1992 – 1994. Zmíněnou osobní vozbu vzali na svá bedra autobusoví dopravci, kteří využívají jak nedaleké dálnice, tak relativně husté sítě silnic, spojujících i místa na trati. O konkurenceschopných jízdních dobách asi nemá smysl hovořit, pravdou ale je, že stanice a zastávky na trati jsou z center měst mnohdy nemálo vzdáleny, v několika případech leží úplně mimo.

"…cestující budou přepraveni autobusy, které jsou přistaveny před nádražní budovou…"

Naprostá většina výluk se děje od Přerova směrem k Brnu, proto je NAD zaváděna z Přerova do Kojetína. Kdo zde někdy byl, tak ví, jak je řešen prostor před nádražím a jak úžasným podchodem tato, kdysi významná stanice, vítá své návštěvníky. Z logiky věci cestujícímu vyplývá: "Pokud je výluka a musím na autobus, nejspíš by nás měli postavit na první nástupiště, abychom se s tou bagáží nemuseli šplhat do těch strašlivých schodů…" Omyl, milý cestující. Jelikož si staniční zaměstnanci nevydělají tolik, aby se v práci mohli usmívat (Járu Cimrmana a jeho bezbolestnou zubní vrtačku, s pěti dopřednými stupni a jednou zpátečkou na ně!), postaví pro rychlík cestu k nástupišti čtvrtému, poslednímu, nejdál od budovy. Ona je totiž velká legrace sledovat, jak si cestující se vší tou bagáží razí cestu až k tomu oblíbenému schodišti, pamatujícího ještě císařepána. Výstup nahoru, pár metrů rovně, narážíme na nefunkční fotobuňku u automatických dveří, pak kolem pokladen, prozměnu pár schodků dolů, dostat se před budovu a poslední schody dolů… Ale kde jsou ty autobusy? Jo, aha! Musíme ještě přes cestu! Anebo to jsou ty dva tam vzadu, u pomníku s Kafemlejnkem? Cedule nikde, drážní zaměstnanec je zaneprázdněn objednáváním kávy přes vysílačku, takže nejspíš vzhůru s davem doufaje, že tu někdo jezdí denně a ví kudy kam…

Kdo nevypadne, ten ohluchne

Nalezením stanoviště NAD zdaleka nemáte vyhráno. Ačkoliv je to úkol, který by se určitě líbil i organizátorům Her bez hranic, to nejlepší teprve čeká. Ano, ta hranatá krabice, která vás vozila do školy ve druhé polovině osmdesátých, vás definitivně má odvézt i do stanice, kde si přesednete zpět do vlaku. Vítá vás důvěrně známý zápach, který vám připomíná dětství a doby, kdy se osm kilometrů autobusem zdálo jako věčnost. Chytáte se šedých, duroplastových trubek a usedáte do něčeho, co má krátký sedák a téměř kolmé opěradlo – ano, jsou původní. "Pane řidiči, jste si jistý, že to tam dojede?" Odpovědí budiž nenávistný pohled zasloužilého vysloužilce a přátelský, tuberácký kašel. Jedinou útěchou vám tak je pohled na stejně starou Karosu před vámi, tentokrát zájezdovou variantu LC, s tou stupidně úzkou uličkou, kterou svůj pojízdný čemodán FAKT neprotáhnete. Lovec rychlostních stupňů se opře do klacku s ohmatanou, rádoby jantarovou hlavicí, najde jedničku a vy si říkáte, jestli ten mrtvě visící fáborek "Milion kilometrů bez nehody" náhodou neukradl tomu, co se v polovině miliontého a prvého kilometru obmotal okolo dubu. Hlavou vám sice neproběhne celý život, ale už se opravdu těšíte, až to bude za vámi.

A co na to Jan Tleskač?

Dotaz, zda náhodou nejsem exot, když řeším podobné věci, je určitě nasnadě a já navíc drze přiznávám, že jsem si psaní výše uvedeného pojednání užil. Nikomu nenutím své názory a úhel pohledu, coby fanouška železnice mi však v hlavě vyvstává spousta otazníků. Jak je možné, že organizace tak jednoduché věci, jako je NAD, je problémem pro ty, kteří organizují dopravu v takové stanici, jakou je Přerov? Informační ukazatele a informátoři v reflexních vestách jsou tak nákladným řešením? Proč není možné využít k odjezdu autobusů NAD nedaleké stanoviště MHD, s několika nástupišti? A proč je proboha takový problém zajistit adekvátní dopravní prostředky? Pokud je limitem cena, jak je možné, že na výlukách v Brně jezdí o deset a půl třídy lepší autobusy? Skoro si říkám, jestli není úmyslem drah vytočit cestující jízdou historickým autobusem tak, že se do ještě historičtější soupravy vlaku budou sami těšit.