Blíží se červený krasavec. Tep se mi zrychluje, nervozita stoupá, prst na spoušti dostává křeč. Ne, ještě ne! - Právě takto jsem prožíval letošní nejlepší okamžiky fotografa. Ale nefotil jsem jen taurusy, necestoval jen v Rakousku a hlavně, nefotil jsem každý den! I přesto se mi dostalo milé povinnosti v následujících řádcích prozradit, jak jsem za rok nechtěně vytvořil fotografický rukopis, který vytušíte už v náhledu. Jak vznikaly fotografie z výprav po zahraničí i tuzemsku s kolegy i o samotě, o kterých jste možná četli v nemnoha cestopisech, co vše stojí za pozadím této snahy a jak vnímám končící rok pohledem fandy a fotografa.

Na začátku roku vyvrcholily mé úvahy o přezbrojení na těžší kalibr. Chtěl jsem tento koníček provozovat trochu „vážně“. A právě posledního lednového dne jsem jako novopečený člen klubu majitelů fotidel s černým, žlutě lemovaným popruhem vyfotil na Hlavním nádraží v Praze první snímek. V mém hledáčku se objevil krásně barevně laděný ruský lůžkový vůz WLABmee, zařazený na rychlíku 209 Vltava z Prahy do Moskvy, a jeho sličná průvodkyně ve velmi elegantní uniformě.

Jednoho dne jsem musel s kůží na trh. Den před svátkem sv. Valentýna jsem pospíchal z práce dřív, abych vyzvedl fotoaparát na kolejním pokoji Hostivař 442 a pak naskočil do prvního osobáku nehledě na směr jízdy – když se rozjel na jihovýchod, věděl jsem, že jedu do Kolovrat. Tehdy jsem jezdil převážně osobními vlaky s řazenou soupravou CityFrog a tyto soupravy si téměř zamiloval. Právě proto můj první publikovaný snímek pořízený novým fotoaparátem byl CityFrog v temném odpoledním násvitu.

V Německu jsem poprvé v životě byl a fotil v březnu tohoto roku. Tomáš mě tehdy už od ledna přemlouval na rozlučkovou jízdu s lístky EuroDomino. Já tehdy 100% věděl, že to nepůjde. Ale šlo! Z celé cesty bylo nejkrásnější asi dopoledne v Porýní, které má fotografovi co nabídnout - co třeba lodičku? Většina lidí si myslí, že štěstí bylo mít ji na snímku. Ale ne! Štěstí bylo nemít tam těch lodí víc - jak tomu bylo chvíli před pořízením snímku. Pro zajímavost dodávám, že na soupravě jede lokomotiva 101.001 v čele EuroCity 101 z Hamburku do švýcarského Churu.

Železnice a cestování patří k sobě a já letos většinou necestoval sám. S Tomášem Kubovcem jsme se celý rok na cestách vzájemně školili ve focení, zeměpise a železničních reáliích. A tak jsme i v pátek 13.4 pobíhali po vídeňském předměstí. U stanice Pressbaum jsme si udělali krátký kurz použití ostřících bodů – úkol zněl mít rozmazanou květenu v popředí a ostrý taurus 1116.007 na ÖBB-IC 740 Universität Salzburg v pozadí.

S tarifem EuroDomino jsme se tedy nakonec rozloučili spanilou jarní jízdou po Rakousku, kam se vždy rád vracím - procvičit si jazyky, odpočinout v krásné přírodě u trati a zkontrolovat, jak se daří oblíbeným taurusům. A jen na Arlbergbahn se vám poštěstí říct "Zajel jsem si fotit do Dallasu!" (nebo Dalaasu)

První máj byl lásky čas… A já nemohl spát. Ne kvůli své tehdejší lásce, ale otázce, zdali lze vyfotit vlajkovou loď českých nočních spojů, tj. EuroNight Johannes Kepler! Mnohokrát jsem jej tento rok použil a dokonce si pamatuji, jak jsme za orkánu Kyrill vysvětlovali asijským cestujícím, že „Fuckin‘ weather in Germany!“ a proto pojedou jen do Děčína a ne do Frankfurtu. A tak jsem o prvomájové noci vzal fotovýbavu, nalodil se na Galilea směr Děčín a hezky dojel a po trati došel do zastávky Dobkovice, kde se mi podařilo krasavce ulovit. Doteď mě štve ten komín za lokomotivou „prozrazující alternativní druh pohonu“.

Asi jsem štístko – mnohokrát jsem na akce přinesl pěkné počasí a také párkrát přilákal výjimečné soupravy jako na květnových Ostružinových hodech, kdy se nám od Jeseníku přiřítil s mocným brumláním rychlík Praděd a na něm dvojice „Barun“. Pětimužný nadšený výkřik se rozléhal po okolí. Jen já jaksi zapomněl, že rychlík křižuje osobák, kterým jsme měli jet dál – zatímco všichni utíkali, u mě se projevila nemoc šotouše digitálního a se zalíbením jsem si prohlížel úlovek. Mimochodem, jak už tady asi napsalo více účastníků, byla to jedna z nejvydařenějších letošních akcí. Já jako obvykle do poslední chvíle tvrdil "nemůžu, nemůžu", zaspal, a stejně nakonec dojel včas! A byla to pohoda, jak prozradil JTB v galerii.

Praha, Průmyslová ulice – několikrát týdně jsem trpěl v přeplněném autobuse v zácpě cestou do práce. A pokaždé jsem projížděl kolem fotomísta, o kterém jsem začal vážně uvažovat. Jednalo se o kolínskou trať 011 mezi zastávkou Praha-Kyje a nádražím Praha-Libeň. Díky probíhající koridorizaci mi stavební firmy udělaly luxusní průsek křovisky. A co za soupravu by tam bylo nejvhodnější odfotit? Košičan či Hungaria pro jejich barvy? Po několika pokusech jsem si ověřil, že nejlepší je dvojice CityElefantů, nejlépe v novém nátěru. Ale na ty násvit nebyl, tak přednost dostalo EuroCity 106 Praha z Varšavy vedené odporně barevně se zelení splývající lokomotivou 162.038!

Červen nebyl moc fajn. Musel jsem opustit šotoušské hnízdo na Hostivaři a odstěhoval se za Prahu. Pravda, už jsem netrpěl v zácpě na Průmyslové, za to dennodenně hodinu dojížděl do centra a to obvykle ráno přes Úvaly. A když se autobus zpozdil, MěstskýSlon vzal roha a já mohl čekat na další. Jedinou útěchou mi v té chvíli bylo, že se od Prahy blížil EC 279 Jaroslav Hašek do Budapešti. Jen zrovna 5.6. se gorilce nedařilo, a vlak vezla brněnská kráska 363.162 :) a opět s apartní anténkou!!!

Bezpráví, mekce všech šotoušů, jsem odolával velmi dlouho. Důvodem byl fakt, že při dojíždění z bydliště do Prahy jsem spoustu míst na 270ce vídal každý týden a okoukal si je tak, že jsem je nepovažoval za zajímavá. A to byla chyba! V červenci mne Tomáš zlomil, a my se do Bezpráví vypravili – i proto, že jsem měl vyhlédnuté fleky na pařezech. Místo focení z nich vyšla jiná fotka, kde se projevila má záliba v „nudlích“. A tak jsem zvěčnil EuroCity Vindobona i s luxusními oblaky.

Vidět krásné prosluněné ráno v Sasku byl pro mne velký zážitek. Jednoho dne jsem z hodiny na hodinu naplánoval, jak se o nedělní červencové noci přesunout z Hranic na Moravě až do Bad Schandau, a pak se uvidí. Celé peripetie mi tehdy opepřil zmatený maďarský průvodce ubytovacích vozů, a fakt, že hodně velký kufr jsem neměl kde schovat a vláčel ho celý den s sebou. Hned ráno kolem sedmé hodiny jsem dojel do Königsteinu, nechal se převézt přívozem na druhý břeh, kochal se a čekal… Kýženého úlovku jsem se dočkal, ale nevydařil se. Za to obyčejný osobní vlak linky S1 ano.

Nezastavujeme, máme zpoždění! Na podzim jsme s kolegy trochu čeřili vody trati Praha – Kolín. Právě 20.9.2007 jsme zakotvili na poli u zastávky Klučov. Já se po dvou letech pokoušel (zpočátku dost neúspěšně) fotit vlaky tak velké, že jde přečíst číslo lokomotivy, a nedočkavě jsme vyhlíželi EC 170 Hungaria a EC 120 Košičan – první výtečník si přivezl náhradní lokomotivu a 77 minut zpoždění. A ten druhý? Ten jsem díky nepozornosti vyfotil přesně dle "moderných trendov", tj. vylítl mi z brány a odporně s ní koliduje.

Zvláštní kapitolou letošního roku bylo Slovensko. V únoru jsem si brousil zuby na zasněžené Tatry, ale počasí udělalo své. Jedna z tehdejších mých prvotin vyšla v galerii za rekordních veder a působila velmi osvěžujícím dojmem. V květnu jsem se pro změnu svezl pannonií do Bratislavy a ráno trávil ve Svätém Júru na mezi. V sprnu jsme ve čtveřici dokumentovali "prírodnú katastrofu" na Štrbě (pššt, o té nemluvit) ;) a za měsíc se vrátili. Stále mi v hlavě leží jeden experiment, který si musím nechat na další rok... Letos mi při pokusu o takový snímek o chvíli uteklo slunce za obzor, ale jak vidíte na smínku, rychlík Považan se ho přece jen snaží dostihnout!

Říjen byl divný měsíc. Zatímco většinu roku studuju a pracuju v Praze, své 22. narozeniny jsem oslavil v rodných Hranicích (na Moravě). Počasí zlobilo, a tak jsem se k vlakům dostal jen kvůli cestám za rodinou/partnerkou. Ale koncem toho hnusného měsíce jsem musel zpět do Prahy dříve - rozchod, nečekaný, ale nutný. Úsměv mi tehdy vyloudila jen průvodčí stojící před neznámým EC v České Třebové, která mi říkala Tohle je Detvan, a fakt jede do Prahy! (Dojeli jsme, a zpoždění se zvýšilo ze 120 v Třebové na 130 minut)

Loučením nebylo konec. Týden na to jsme s Tomem zavítali do Brna k Firefighterovi a Šlechtičně i dalším fandům kolem motoráku 851.032. Zorka mi tehdy upekla stylový dort ve tvaru mého notebooku s Taurusem na obrazovce, to se prostě povedlo. V podvečer jsme to ale točili na západ. V kapse se nám schovávala rezervace na spoje CNL 362/CNL 363 Orion Praha - Mnichov. Od nového jízdního řádu byla tato relace zrušena a tento elitní noční spoj bez náhrady! Proto jsme si dopřáli dvě noci na palubě WLABmz, dvě CNL-snídaně a den v zamračeném a mírně upršeném Bavorsku, kde na mě všechno negativní, co se stalo, dolehlo... Vidíte na fotce, která obletěla snad všechny známé. Až jsem si připadal jak celebrita :D

A to je z letošního roku vše? Kdepak! Zlé se v dobré obrátilo - šotouš není sám, v hlavě mu leží plány, jak udělat rok 2008 ve znamení taurusu a má pro vás ještě jednu fotografii, kterou si pro vás nechává jako dárek!