Česká republika — Z Plzně vyrážím komfortně vlakem SuperCity ve voze č. 1, který původně sloužil jako první třída, ale nyní je z něj tichý vůz třídy druhé. Po výběru z denního tisku čekám, kdy se zde objeví stevard JLV s vodou a hlavně s minibarem, abych si mohl dát kávu Starbucks třeba právě s karamelovými vaflemi, které když necháte nahřát nad kelímkem horké kávy, tak chutnají výtečně. Bohužel, po celou dobu jízdy z Plzně do Prahy nikdo z personálu JLV neprojevil o vůz č. 1 zájem, a tak jsem alespoň mohl (s vlastní vodou) sledovat bouřlivé počasí panující za okny jednotky.

Den čtvrtý

V Praze přestupuji do vlaku EC 177 Slovenská strela, který je jednak velmi plný a jednak také o 20 minut zpožděný na příjezdu. Usazuji se ve voze Ampz, který je zhruba z 85 % obsazen a klimatizace tento nápor zvládá trochu hůř. Z pražského hlavního nádraží odjíždíme se zhruba 40 minutami zpoždění. Pobíhá revize jízdních dokladů, roznos vody a novin, po kterém zamířím do vedlejšího vozu WRmz. V jídelním voze jsou obsazena všechna místa (resp. ne všechna místa, ale všechny stoly), a proto vyčkávám u baru, kde sleduji od pohledu milou stevardku, která zápasí s čepováním piva, protože normálně jezdí jen s minibarem, jak později sama uvádí.

Takto plný jídelní vůz by měl být snem každého restauratéra na kolejích, jenže – je nutné být na takovou situaci připravený. Podle dostupných zjištění rozhodně není novinkou, že jede páteční „strela“ takto plná, a na situaci se lze připravit. Když se ptám slečny, jestli si mohu objednat jídlo vedle do první třídy a zdali ještě mají krutí prso, odpovídá, že neví a přivolává na pomoc „vrchního“. Číšník jen neochotně přislíbí, že se podívá, ale zdůrazňuje, že budu dlouho čekat, protože „má plnou hospodu“. Vyčkávám tedy dále a dávám se do řeči s businessmanem, který stojí vedle a popíjí točené pivo. Bavíme se o úrovni služeb, načež opět přichází číšník a oznamuje, že „krutí steak“ má, ale před ním je ještě dalších sedm osm jídel, a prostě si počkám. Businessman se ke mně nakloní a povídá, že „tam také slyšel takové to ,…omlouvám se…‘ od obsluhy“. Před odchodem jsem se tedy zeptal, zdali to stihneme či nestihneme do Pardubic, načež se mně dostalo zamítavé opět s odůvodněním na plnou hospodu. Svoji návštěvu jsem (inspirován od pána u baru) ukončil trochu rýpavě se slovy „takže se tedy omlouváte, že bohužel nestihnete připravit objednávku do Pardubic…“, což ovšem číšníka smrtelně urazilo a s mnoha grimasami, odfrknutími a poznámkou „co jako chcete, tak se vám omlooouvám“, jsme se rozloučili. Pravděpodobně jsem nebyl na konci návštěvy nejpříjemnější, ale není čemu se divit. Základní prvky slušnosti by měly být u personálu pracujícího ve službách samozřejmostí. Zkrátka už není rok 1990, kdy byl největším hitem kuřecí plátek s broskví a sýrem a číšníkovi se většinou omlouval zákazník.

Po přestupu v Pardubicích na vlak EC 274 Jaroslav Hašek jsem se rovnou usadil do jídelního vozu, ve kterém mně bylo oznámeno, že nejsou ani žebra, ani krutí prso. Zkrátka takový kolorit jídelních vozů JLV v letní sezóně. Jelikož mám opravdu hlad, volím ze stálého jídelního lístku gulášovou polévku a kuřecí řízek. Polévka je v pořádku, chutná, horká a s chlebem. Nebylo třeba jí jakkoliv dochucovat a také byla servírována s několika krajíčky chleba. Jako další chod byl kuřecí řízek s bramborem, který byl nedávno prohlašován za jedno z nejoblíbenějších jídel zákazníků JLV. Čerstvě usmažený řízek byl šťavnatý, ale poněkud bez chuti, což spravilo trochu soli. Brambory byly nakrájeny z čerstvé brambory (nešlo o vakuovaný „produkt“), ovšem to v kombinaci s nedostatečnou dobou smažení způsobilo, že byly některé kousky brambor uvnitř studené a syrové. Nic naplat, hlad je hlad a protentokrát jsem snědl vše, co bylo na talíři, snad krom citrónu.

Šikovná slečna v servisu mi po jídle nabídla ještě kávu a dezert, a tak příjemné a milé nabídce se nedalo odolat. Zvolil jsem tedy opět šlehačkové koule s jahodovou omáčkou a šlehačkou spolu s cappuccinem. Načež se slečna omluvila, že bohužel na cappuccino nezvládne kávovar připravit pěnu. Volím tedy čokoládu. Zanedlouho na stole přistává talíř s dezertem a horká čokoláda. Ochutnávám dezert a kupodivu jahodová omáčka byla studená, oproti prvnímu dnu, kde byla horká. Zvláštní. Stejně jako v prvním případě vám pravděpodobně na talíři zbude většina omáčky, protože spolu se třemi kuličkami ji zkrátka sníst nedokážete. Dopíjím horkou čokoládu a vystupuji v Praze.

Den pátý

Ranní sluníčko, které se opírá do skel vozu první třídy rychlíku 773 Švihov, nabírá na síle a já věřím, že toto je dnešní poslední vůz bez klimatizace. Jelikož RegioJet nenabídl pro letošní léto žádné gastronomické novinky, rozhodl jsem se, že otestuji alespoň jejich snídaně, které si cestující objednává již při nákupu jízdenky přes e-shop. Nejprve tedy mířím do vlaku IC 1005, a poté do vlaku IC 1006. O tom ale více až později.

Mým dnešním hlavním cílem je vlak IC 571 Zdeněk Fibich, který jsem prohlásil za poslední šanci pro JLV naservírovat mi krůtí prso se šťouchaným bramborem a barevnou karotkou. Světe div se, povedlo se! Po nástupu do jídelního vozu WRmee si sedám k nepraktickému a nepohodlnému stolu, který je často terčem kritiky jak cestujících, tak personálu JLV. Zde ale projevila posádka snahu a na kluzké stolky umístila protiskluzové prostírání, za což zaslouží jednoznačně pochvalu, jelikož vám při průjezdy oblouky alespoň nebudou ujíždět nápoje. Dále jsem si všiml špinavých výdechů klimatizace, které působily odpudivě, a o to více v jídelním voze.

Po usazení přišel číšník s jídelním lístkem a nabídl prozatím nějaký nápoj. Zvolil jsem oblíbený cider Somersby. A po chvilce si objednávám krutí prso z letní nabídky. Chvilka napětí… ANO! Krůtí prso je k dispozici. Ovšem prvotní nadšení zanedlouho vystřídá údiv. Číšník objednává třetí obsazený stůl, u kterého zaznívá prosba taktéž na krůtí prso. „Bohužel, již je vyprodané…,“ odpovídá číšník. Rozhlídnu se a ne, opravdu zde sedí pán u stolku za mnou (první krutí prso), já (druhé krůtí prso) a zmíněná skupinka. Pokud se na vlak vyjíždějící z Prahy zbrojí opravdu jen dvě porce tohoto jídla, tak není divu, že jsem na něj neměl štěstí za celé mé dosavadní putování. Pokud to tak vypadá i s ostatními produkty, tak tu máme rozuzlení celé situace. Ovšem otázkou zůstává, zdali je problém v zásobování od JLV, anebo jde o snahu frenčízantů o nízké náklady. I na to se vedení JLV zeptáme a jejich vyjádření poté zveřejníme.

A co samotné jídlo? Zde musím konstatovat, že jde opravdu o pokrm, který bych si dal při návštěvě jídelního vozu ihned znovu. Výborně ochucené prsíčko, které si zachovalo díky vaření pomoci metody sous-vide svojí chuť a konzistenci, je potěšením pro mlsné jazýčky cestující po kolejích. Čerstvě připravené šťouchané brambory s jarní cibulkou, výborně dochucené a s chutnou omáčkou. Barevně hrála na talíři karotka s fazolkami. Zkrátka jídlo, které vám jistojistě zachutná. Kdybych opravdu chtěl najít chybku, jako že to obvykle nemám ve zvyku, tak by omáčka mohla být o něco málo hustší a fazolky by mohly zůstat zelené. Ale nejsme v Café Imperial a v jídelním voze se tyto malé nedostatky dají odpustit. Na jídle bylo vidět, že pan kuchař umí vařit, taktéž byl velmi slušivě oblečený v rondonu se státním znakem na rukávu, a dotvářel tak příjemnou atmosféru pro oběd na kolejích. I přes to, že se mě pan číšník nezeptal, jak mi jídlo chutnalo, jsem skrze něj nechal vyřídit do kuchyně pochvalu, jelikož to opravdu stálo za to.

Závěrem

Co říci závěrem? Snad jen, že lze vysledovat velké rozdíly mezi zájmem o klienty na trase Praha – Ostrava a trasách dalších, jako jsou Praha – Brno (- Vídeň), Praha – Plzeň (- Mnichov). Co mě zklamalo nejvíce, byl rychlý úpadek kvality poskytovaných služeb ve vlacích ČD railjet. Vzpomínám si na svoji první cestu asi týden po zahájení provozu, kdy byli zákazníci hýčkáni, personál JLV se snažil a byl stále vidět. Bohužel to však již neplatí stoprocentně a pomyslná laťka míří níž a níž. Spoje SuperCity jsou stále vlajkovou lodí Českých drah, ale platí, že pokud jedete špatnou trasu ve špatném voze (obvykle č. 1), tak se vám také nedostane kvalitního servisu. Naopak musím konstatovat, že palubní personál ČD ve většině případů odvedl dobrou práci, našlo se i několik opravdu excelentních vlakvedoucích a jen velmi málo těch, kteří by měli být uklizeni na lokálku Horní – Dolní.

A pozor, neodcházejte od monitorů vašich počítačů, tabletů, či telefonů, zanedlouho dokončíme tento gastrotest návštěvou u LEO Expressu a RegioJetu!

Autorský text.