Hned se mi vybavily vzpomínky, když jsem v těcto místech loni brouzdal na kole. Krásné prostředí Vysočiny...

S 499.1 uměly dokonce 140 km/h, postupně se ale vrátily na 120.
Laminátek jsem se jako dítě bál, protože "práskaly". Při přepřahu, většinou když doklokotal kompresor, se ozvala rána od zhášení oblouku stlačeným vzduchem a to jsem od těchto mašinek utíkal s prsty v uších.
Pak když jsme byli s rodiči v Tatrách, nedokázal jsem pochopit, proč to krásné trojče Tatřička EMU 89.0 taky nepráská, když stahuje sběrač? Tím jsem si je oblíbil ještě víc ;-)

Povídání k "Lamině" náhodně vzniklé, neb na mně nečekaně koukla z téhle hezké fotky na téhle krásné trati...

Teda, "nté" shlédnutí této fotky ve mně (pozitivní) šok vyvolalo, že se mi zachtělo se o tento vjem podělit. Po intenzivní pochůzce - projížďce po městě a ouřadech "S Báhnou" (S 1), co jezdí centrem pod zemí, jsem samovolně usnul v křesle vedle počítače. Hnusná křeč v noze mně po hodině probudila - a co vidím - Laminu. Krásnou, ač modrou. A "stařecky" se vrátily vzpomínky, jak jsem ji (ovšem ve fabrických barvách) bezostyšně o prázdninách u babičky v Brně asi tak 1966 obdivoval, (bylo mi 9 let), nejen ji, ale ten krásný design. Stroj, který byl ladný a rychlý, i když stál na Brno hlavní - když odstoupil ve směru od Blavy a předával páře směrem na ČT, potažmo naopak, přebíral od páry (nezřídka zdvojené) Balt Orient z ČT dál na Blavu. A v Brno KrPole zdvojené hučící motory dvojice strojů rozjížděly dlohatánské náklady proti kopci. A než přišla Esa, (Krys bylo málo), obdobná podívaná s S 499.1 v Horách Kutných. A trápil jsem fyzikářku na ZDŠ otázkami, proč S 499.1 má, a ostatní nemají elektrodynamickou brzdu a jak to funguje. (A myslím, že měla povoleno i 130 km/h, což do příchodu Krys bylo u nás nejvíc). Chuděra - jinak prima kantorka a před rokem ještě učila synka - tohle nevěděla. Ani o usměrňovcích můstcích z ČKD Polovodiče. Tak jsem se vrhnul na samostudium a SPŠE, abych se dozvěděl... A vlastně jsem se žádné pragmatické zdůvodnění nedozvěděl, proč se u nás elektrodynamické brždění používalo poměrně málo (divné, na těch oněch dlouhých rampách ze Žďáru dolů) - jediné - že to dělá problémy při údržbě. Divné, všechny theoretické knihy i provozní povídání z nečeských zdrojů o vhodnosti hovořily.

Hlasitě jsem prskával, když byl původní lak postupem času všemožně měněn, laminát opuštěn a "plecháčem" nahražen, až mašinka (asi vzteky) zmodrala ... Ale na téhle fotce mi to nějak nevdí - vždyť je to v úseku, kde jsme uvízli s rychlovlakem, ještě parou taženým. (Perokresbu této události z roku 1962 má redakce již pár let k dispozici).:-)

Pane Strndo, dík za fotku - vzpomínka na dětství.