Pára je sice náročná a špinavá práce, ale pro mě ta nejkrásnější. Sice je to námaha ji nachysat a udržovat, ale když potom člověk potáhne za kopyto, vykloní se z budky a poslouchá ten krásný zvuk, tak je hned po únavě.

Tomáš a ostatní:Díky za pěkné vzpomínky.Řídit páru byla ta nejkrásnější věc na světě.Trochu horší to bylo v dílně-v podstatě tam neexistoval pojem"lehká"nebo "čistá"práce.Úplně nejhorší byla práce v dýmnici-výměna přehřívačových článků.Pamatuju,jak jsem chodil sedřenej,když jsme měli povinnou praxi při škole a já si dobrovolně vybral páru.Přišel jsem z depa někdy kolem 16 hod odpoledne,lehl jsem a spal jak zabitej až do dalšího dne do rána,a to mi bylo nějakých 17-18.

ja tu praci mel taky moc rad a vzpominam s nostalgii, pripravna doba byla dve hodiny a deset minut,nesvitili jsme baterkou,ale čertem" pohon "obstaraval repkovy olej.Ojnici jsme s topicem zškrabavali v noci a za vetru kdy nam čert zhasinal byli jsme spinavi, ojnici nahodili a jeli dal.To byla take romantika. " Bože jak krásná" po skončeni papirovani mnohdy jeste cekalo ruzne oduvodnovani "prekroceni rychlosti--roztrzené tahlo apod.

topič: krásný a moc zajímavý povídání ;-)

TOPIČ a podobní

Předpokládám, že máte hezké vzpomínky a dělali jste tu práci rádi, nebyl takový stres a povyšování. Dneska musí přijít inženýr s notebookem a musí se mu připravit sterilní prostředí aby mohl v kvádru a kravatě zasáhnout. Po jeho odchodu je do několika minut vše při starém. Nepochybuju že bych takový zásah zvládl také, ale on má na to program, který není normálně dostupný, a všechno mají zaheslované. Nejsem proti pokroku, ale nesmí to být takový, který jenom komplikuje život. Možná kdyby ten notebook mohl být u zařízení nebo na vozidle, ale to by na tom někdo nemohl vydělávat. Dnešní vozidla se odtahují, v lepším případě, pokud řídící počítač nerozhodl, že je nutné spustit na koleje magnety, a pak se nikam nepojede (na severním zhlaví v Bubnech u 471).

2 topič podruhé:

... no já jsem tajně doufal, že někoho znalého vyhecuju a povedlo se! A Tobě se to povedlo hezky a od srdce. Dík.

Jen s tím Táborem: Tehdy jsem žasnul (netušil, nejsem z ejzboňácké rodiny) že výlučně růčo půčo prací se rozebraly klacky na jedné straně, vylila a zaškrabala se ložiska, zase se to pěkně všecko nasadilo, vyštelovalo a po pár hodinách šla mašina zase na trať a samozřejmě byla celou tu dobu zatopená. V té době jsem neměl ani náhodou představu, které práce náleží četě, které depu (strojové stanici) a které do dílen.

stoupa: Tak ono se i při zatápění mašin s větší pecí lezlo dovnitř, aby se dřevo s pucvolí namočenou do petráku nenaházelo dvířkama jen tak halabala, ale aby se udělal úhlenější ohýnek a mašina se rychleji a snadněji roztopila. Pokud si dobře pamatuji tak na přípravnou dobu bylo vyčleněno něco kolem 1,5 hodiny. To byla doba od času nástupu služby podle "komanda" do tzv. "hranic", tedy vystavení lokomotivy na hranice depa.
U řady 556.0 se za tu dobu lokomotiva musela prohlédnout (pojezd, pohon, parní stroj, kotel, pec), často i zespoda na kanále, někdy se muselo něco dotáhnout, vyměnit závlačku či provést nějakou menší opravu. Musela se namazat 8-15kg strojního oleje (nápravy, ojniční a spojniční ložiska, nápravy na tendru), dolít mazací lisy (válcový a hydraulický olej),zkontrolovat stav oleje v kompresoru, dofasovat spotřebovaný olej, dobrat písek do písečníku, dozbrojit uhlí, rozhrábnout hromádku v peci a přiložit lopatou do pece, aby se udělal základ pro oheň z větších kusů uhlí a to drobnější pomleté přikadačem nepadalo hned rošty do popelníku. Vyzkoušely se napaječe. Většinou se ještě jelo na kanál dozbrojit vodu, vysypat popelník, pokud byla mašina odstavená delší dobu. Tam se také otevřela dýmnice, zkontrolovala dyšna, přehřívač a "stříkání" do dýmnice.
Pak se vyčistila okna na stanovišti, otřela pucvolí "kolečka", zametla podlaha v budce, vystříkala se vodou a pokropilo uhlí.
Tohle vše se muselo stihnout za přibližně 90 minut. Ovšem za každého počasí. Tedy za vydatného deště, krutého mrazu, hustého sněžení a za jakékoliv denní doby. Kdo někdy chodil v závěji sněhu, za pořádného mrazu s konví oleje kolem mašiny, otvíral zatuhlé maznice na "klackách" a snažil se mezi paprsky kol prostrčit "špricku" do mazacího domku nápravy a to vše s plechovou baterkou v hubě, která neustále přimrzala ke rtům, tak ví co to je práce na mašině.
Někdy se ještě muselo stihnout vypucování mašiny a tendru pucvolí a její naleštění. Otření "klacků". To se dělávalo průběžně při delším pobytu v nácestné stanici nebo při odstavování mašiny nebo když někdy vybyl čas. Moc času k poflakování na páře nebylo.
Pak se najelo na vlak, udělala zkouška brzdy, mezitím se bylo třeba věnovat přípravě na jízdu. Vyhnat tlak v kotli co nejblíže maxima, dotahovat vodu do kotle, tak aby byl dostatečný stav. Našel se i čas si pod natrženým napaječem vydrbat zašmírované ruce "maglajzem" (směs sodného mazlavého mýdla se sklářským pískem).
Pak, když to dobře šlo se nějakých 8-10 hodin jelo někam a zpátky s vlakem a pak se lokomotiva odstavila. Odstavná doba byla kratší. Mašina zajela na kanál, "udělal" se oheň, což byla často velmi namáhavá práce, vyprázdnil popelník, vyčistila dýmnice, dobrala voda, pak se zajelo dozbrojit uhlí a lokomotiva se odstavila. Strojvedoucí ještě musel "udělat papíry" a pak se teprve četa odhlásila u strojmistra. Po nějakých 12-14 hodinách (což byl turnusový výkon), ale výjimkou nebyly ani šichty 16-18 hodinové, protože v tehdejší době byly tratě přetížené velkým množstvím vlaků, se mohlo jít domů. Kdo nezažil, nechce tomu moc věřit. :-)

Ta patrová souprava není zrovna lehká, 3 nápravové podvozky, jízdní opor v obloukovité trati docela slušný.

U vozidel nových trakcí je taky k některým komponentům obtížný přístup, některé práce jsou náročné, otázka je co je lepší, zda riskovat opaření nebo ránu od kondenzátorů, kterou člověk ve spěchu a stresu nečeká.

pro topič:

Mně se ješte v půli 70. let před maturitou poštěstilo s laskavým souhlasem personálu strávit celý den v táborském depu a sledovat denní péči o "Bugatky" 556.0. A žasl jsem. (To by bylo na esej, ale určitě jsou povolanější). Když jsem tam pár hodin očumoval (fyzická práce mne přímo fascinuje, vydržím se na ni dívat celé hodiny) a směl se i ptát, tak mi doklaplo oč náročnější to bylo a je u mašin s válci, klikami a ojnicemi i mezi rámem ... A přístup ke skříňovému kotli, vymývacím záklopkám, atp. jakbysmet. To je ta rozporuplnost oplechované elegance a pragmatické nahoty. Že to jde udělat hezky, to dokazuje 464.2.

Když jsem před pár lety omladině říkal, že vyzdívka v peci se opravuje tak, že se tam vleze topnými dvířky, tak mysleli, že jsem spadl z Marsu rovnou na hlavu...

stoupa: Z fotografií pořízených z jiného úhle je vidět, že na kotli v místech, kde není vodní vana jsou vymývací otvory a když vezmeme v úvahu četnost vymývání kotle při pravidelném provozu, pak to byla pro vymývače docela příjemná záležitost nemuset někam pracně soukat či zalamovat své tělo.