Praha — „Vážení cestující, prosíme pozor! Akustická informační hlášení na nádražích budou od prosince kratší.“ Ne LEO Express, ne tarifní novinky; do popředí diskuse se necelé dva týdny před začátkem platnosti nového grafikonu dostává tak zdánlivě prozaické téma, jakým jsou informační hlášení na nádražích. Od 9. prosince totiž bude elektronická verze Václava Knopa či Danuši Hostinské-Klichové o poznání méně sdílná; a Alexander Postler se bude muset naučit dokonce i nové místopisné názvy. Důvodem je nová směrnice SŽDC, zavádějící poplatky za hlášení "nadstandardních informací". Český správce kolejí a nádraží tak podle vlastních slov chce cestující naučit více využívat informačních tabulí, a méně spoléhat právě na automatizovaná hlášení. Ačkoliv je tato změna dávána do souvislosti zejména s masivním rozvojem soukromých dopravců, nejvíce ji paradoxně pocítí zákazníci Českých drah, již budou muset nově z panelů a nástěnek na nástupištích vyčíst například informaci o řazení svého vlaku nebo dostupných doplňkových službách. Nový předpis bude mít za následek celkové zkrácení staničních hlášení. Několik málo zbývajících "bonusových" informací pak České dráhy vyjde ročně na 9 milionů korun, zatímco ostatní dopravci si vystačí s naprostým nabízeným minimem.

Za lokomotivou jsou řazené vozy. Zbytek najdete na vývěsce

Cestujícím, kteří odjíždějí z Ostravy vlakem SC Pendolino, hlas Václava Knopa ze systému HIS těsně před nástupem popřeje jménem Českých drah šťastnou cestu. Zatímco dnes se jedná o běžnou součást hlášení, kterou již řada lidí vůbec nevnímá, od příští neděle nebude podobný dovětek zdaleka samozřejmostí. V duchu výstižné reklamy z dílny mladé banky totiž každé slovo nad rámec toho nejnutnějšího bude podle nových pravidel znamenat doplatek. Třeba doplňující větička o povinných rezervacích a možnosti dodatečného zakoupení rezervace na vlak IC RegioJet s sebou nese cenovku kolem půl milionu korun ročně. Ty ale žlutý dopravce do SŽDC investovat nehodlá, a tak dojde ke zkrácení. Stejnou taktiku volí i nový LEO Express, který ovšem do hlášení kousek marketingu bezplatně propašoval tím, že své vlaky pojmenoval "Švýcarská kvalita". Ani jednotka s neměnným řazením, ani RegioJet s proměnlivým počtem vozů, ovšem novou změnou neutrpí tak, jako České dráhy, jež cestující svých spojů dlouhá léta zahrnují velkorysou dávkou informací.

Z vln staničního rozhlasu kvůli vysokým poplatkům za "nadstandardní" informace proto zmizí podrobná řazení souprav, která ovšem v konkrétních stanicích byla na ústupu již v uplynulých letech. Stejně jako u pendolin, budou České dráhy nově upozorňovat pouze na umístění první třídy a speciálních vozů. Zmizí naopak informace o palubních službách jako úschova během přepravy, i veškerá sdělení, jež s dopravním výkonem přímo nesouvisela. I přes takto výraznou redukci hlášení se ale nová politika SŽDC na drážním rozpočtu podepíše částkou v řádu milionů korun ročně.

Vídeňské Nové Město? Časy monarchie končí

Forma a styl nádražních hlášení za uplynulé desetiletí prošly podstatným vývojem. Zásadních změn doznal třeba místopis, kdy česká nádraží postupně opustila výrazy jako "Budapešť východní nádraží" nebo "Krakov hlavní nádraží". Přesto, pokud i dnes cestující čeká třeba v Ústí nad Labem na vlak EC 173 Vindobona, uslyší v podání herce Alexandra Postlera pozoruhodné variace na názvy jednotlivých destinací: Bělák Hauptbahnhof pro Villach, Celovec Hauptbahnhof pro Klagenfurt Hbf., Vídeňské Nové Město Hauptbahnhof pro Wiener Neustadt, nebo prosté Vídeň Praterstern či Drážďany Hauptbahnhof. Od nemalého zmatení pak jednotlivce uchrání pouze znalost dnes již poněkud archaických počeštěných místopisných názvů, jejichž ekvivalent v podobě Brünn, Olmütz, Troppau, Aussig nebo Reichenberg by dnes nejednoho Čecha v zahraničí pobouřil.

Právě tyto bizarní kombinace počeštěných a originálních názvů jsou dalším bodem, jemuž nová směrnice SŽDC věnuje pozornost. V České Třebové, Ústí nad Labem i dalších stanicích, vybavených systémem HAVIS, podobné kreace k 9. prosinci definitivně končí – stejně jako obrácená praxe internacionalizace českých názvů v konkurenčním, a nejstarším HISu: Praha-Strašnice stop v případě strašnické zastávky, Ústí nad Orlicí town u dosavadní "regiojetí" zastávky, či Chomutov city pro tarifní bod Chomutov město. Hlášení všech třech majoritních systémů se tak historicky nejvíce přibližují nejrozšířenějšímu systému INISS, jenž má zároveň našlápnuto k absolutní dominanci na české i slovenské železnici. Zatímco na síti ŽSR představuje 100 procent nových instalací a postupně vytlačuje starší řešení přirozenou cestou, SŽDC se v rámci své nové iniciativy netají záměrem hlášení v celé zemi v budoucnu zcela harmonizovat.

Poslední novinkou v oblasti mezinárodních hlášení je definitivní konec němčiny z nádražních amplionů. Dávno jsou pryč časy, kdy byly všechny mezistátní vlaky hlášeny jak anglicky, tak i německy. V současnosti je u spojů kategorie Ex a vyšší doplňkovým jazykem prakticky výhradně angličtina, s výjimkou přímých spojů do Německa, zejména bavorských expresů. I zde ovšem situace není konzistentní napříč železniční sítí. Návštěvníci Česka bez ohledu na původ si tak nově na nádražích budou muset vystačit s jediným světovým jazykem.

Kratší je přehlednější. Teoreticky

Záměr SŽDC rozdělit hlášení na standard a nepovinnou část rozpoutal překvapivě intenzivní diskusi, dokonce i v masových sdělovacích prostředcích. Deník MF Dnes cituje například zájmový spolek SCŽD, jenž kritizuje formulaci "vlak zastavuje ve všech stanicích a zastávkách". „Nikde jinde nerozlišují zastávky a stanice, mají pro ně jednotný název,“ konstatuje předseda sdružení Miroslav Vyka. Tento postřeh je ovšem pouze jedním z projevů daleko komplexnějšího problému, jimž je kontrast české drážní terminologie s potřebami a vnímáním uživatelů železniční dopravy. Nová hlášení sice v mnoha případech budou kratší, nemusí však být nutně přehlednější, jak si SŽDC slibuje.

První problematickou oblastí je elementární logika: u osobních vlaků se z principu očekává, že budou stavět všude, a tudíž není nutné na tuto skutečnost složitě poukazovat. Je zde naopak zásadní, aby se cestující dozvěděl, že spoj linky S7 Úvaly - Praha - Beroun projíždí zastávku Praha-Velká Chuchle. Cestující ocení hlášení nepravidelností před předem známými nebo lehce odvoditelnými fakty. Stejně tak SŽDC trvá na vyjmenování již projetých nácestných stanic, byť tato informace cestujícímu přináší zpravidla nulový užitek. Naopak ani tradice nemusí být nutně na obtíž: na příjezdu do přestupní stanice se zpožděním cestující mnohdy ocení rychlou a energickou výzvu, kam má urychleně přestoupit na svůj přípoj.

Poskytování provozních informací je vždy věcí křehké rovnováhy mezi stručnosti a informační hodnotou. V takovém případě skýtají bohatý zdroj inspirace sousední železniční správy, které např. nemají potřebu oznamovat čtyř- nebo pětimístné číslo regionálního vlaku, pokud je tento rovněž označen číslem linky. Orientaci zákazníkům zase ulehčují tím, že nerozlišují nástupiště a dopravní koleje, ale pouze "nástupní hrany", případně s pevně definovanými a srozumitelnými sektory. Výraz „Přijede k nástupišti čtyři, jižní část, služebně na dvanáctou kolej,“ tak z principu jde proti filosofii, na niž se SŽDC v nové směrnici odkazuje, třebaže hlášení dopravní koleje nově vyžaduje u všech nádraží s mimoúrovňovým přístupem, tedy např. i v Olomouci hl.n., kde dosud dlouhé roky cestující i zaměstnanci bez služebního čísla koleje spokojeně existovali.

Snad nejvíce nepochopitelným krokem SŽDC je tažení proti cizojazyčným hlášením, jež nově spadají do kategorie doplňkových informací. Za předpokladu, že železnice má být atraktivním dopravním prostředkem jak pro tuzemské cestující, tak i pro zahraniční návštěvníky, je omezení hlášení na angličtinu, a výhradně na mezistátní spoje, spíše projevem nepřátelství. Vedle extrémnějších případů, jako je třeba čtyřjazyčná Warszawa Wschodnia, se v tomto ohledu nabízí třeba příklad nádraží finských, kde je finsky, švédsky a anglicky hlášen každý vlak bez výjimky, a rovněž bez znatelného dopadu na celkovou plynulost a srozumitelnost podávaných informací.

Sledujte nástěnky

Zajímavou novinkou, testovanou již nějakou dobu třeba v Ústí nad Labem, je nové povinné hlášení o umístění přehledu řazení vlaku, tedy zcela univerzální a neměnná informace, že cestující naleznou skladbu soupravy na vývěsce na nástupišti nebo ve staniční hale. V případě příjezdu několika vlaků zároveň se sice toto hlášení bude objevovat pouze jednou, i tak se ale jedná o další akustický signál s minimální informační hodnotou pro cestujícího, natož pro zákazníka s omezením zraku. Než správce nádraží cestujícím den co den sdělí, že k řazení vlaků jim nic víc nesdělí, spotřebuje čas, v němž by například mohl upozornit na povinnou rezervaci, nebo bezbariérový spoj, nebo obecnou polohu vozu první třídy. O nástěnce se nicméně od prosince budou cestující dozvídat pravidelně, zatímco dopravce na doplňkovou informaci vynaloží 20 korun za každý vlak, místo, den a zastavení – tedy vejde-li se do 10 sekund.

Upozorňování na očividné a zamlčení užitečného je bohužel osvědčený vzorec, jenž českou železnici sužuje od nepaměti. Dokonce i cestující spojů SC Pendolino dodnes slyší, že v jejich vlaku platí tarif Českých drah s platnou místenkou, což je formulace osiřelá z doby, kdy ještě vlajkový produkt využíval primárně globální jízdné, a z pohledu prosté logiky platí pro všechny vlaky ČD, do nichž lze koupit místenku. Místo skutečného zpřehlednění ale od 9. prosince tato a podobné informace zcela zmizí, a znalost reálií se u cestujících bude apriori předpokládat.

Inspiraci pro skutečně efektivní hlášení přitom opravdu není třeba hledat daleko: např. v Innsbrucku se cestující po příjezdu dozví své aktuální nástupiště (a tedy i kolej) pro lepší orientaci, a ve zkratce se dozví, kde se nachází přípojné vlaky. Naopak v Praze si pasažéři směřující na letiště linkou nejdříve musí vyslechnout, že si je SŽDC dovoluje upozornit na odjezd autobusového spoje Airport Express. Místních poměrů neznalý návštěvník pak zajisté ocení informaci, že ho autobus čeká v ulici Wilsonova, ve směru Florenc, před Fantovou budovou, místo aby mu elektronická Danuše poradila, že má vyjít úplně nahoru a pak ven.

Komu slouží amplióny?

Staniční hlášení jsou sama o sobě doplňujícím nástrojem, jak uživatele dopravního systému zpravit o podstatných okolnostech jejich cesty bez nutnosti vyhledávat informační tabule. Přesná forma tohoto sdělení se může lišit od extrémně minimalistické, jako je třeba madridské El Escorial, kolej 19, přes vídeňské Pozor, na nástupiště 2 přijíždí S-Bahn do Floridsdorfu až po brněnské na nástupišti číslo 6, kolej třináctá kusá, nastupujte do osobního vlaku číslo 4021 integrované linky S2 IDS JMK, ve směru Chrlice, Sokolnice-Telnice, Hostěrádky-Rešov, Zbýšov a Křenovice horní nádraží, pravidelný odjezd ve 3 hodiny, 36 minut. Jejich primárním a jediným cílem by ovšem mělo být poskytování důležitých informací, ve správném čase a srozumitelné formě tak, aby cestujícího spolehlivě navedla. Pokud mají hlášení sloužit pouze jako nějaká upoutávka na světelnou tabuli, pak zcela postrádají smysl – o to víc u specifických skupin cestujících.

SŽDC chce cestující přitáhnout k informačním tabulím a inspiruje se letišti, kde se akusticky hlásí jen mimořádná sdělení – třebaže i zde existují četné výjimky (např. bruselské mezinárodní letiště Zaventem informuje cestující automatickým akustickým systémem francouzsky, vlámsky a anglicky o každém letu i každém zpoždění). Správce kolejí ovšem zapomíná dodat, že odletovou bránu letecký pasažér snadno zjistí z tištěné palubní vstupenky, navíc v daleko větším předstihu než v případě nádraží. Zcela samostatnou kapitolou je pak fakt, že zatímco v Rakousku či Německu jsou nástupiště předem plánována na celý jízdní řád dopředu, v ČR řízení provozu takovou věc dlouhodobě označuje za nemožnou. Každý příjezd k nástupišti tak lze, svým způsobem, považovat za mimořádnou informaci.

Na závěr s sebou ořezávání staničních hlášení nese ještě jednu nepříjemnou implikaci: zhoršení dostupnosti informací pro cestující slabozraké nebo nevidomé. Informační kanál, jenž je pro majoritní populaci spíše užitečným doplňkem, je pro tuto skupinu zákazníků zcela kritickým nástrojem pro orientaci v často hektickém prostředí železničních stanic. Vedle nově zavedených hlášení o dopravní koleji nebo opakovaní již projetých zastávek je tak osoba se senzorickou vadou při hledání správného vozu odkázaná na pomoc zvenčí – ať už ze strany spolucestujících, nebo mobilní aplikace, která nejhorší hříchy SŽDC do jisté míry kompenzuje.

SŽDC má vyhlášku, reálně nedosáhla moc

V mezinárodním srovnání česká nádraží patří rozhodně mezi ta "ukecanější". Zejména v dopravních špičkách se mnohdy proud slov z reproduktorů nezastaví dlouhých několik minut, a to se přitom nemusí jednat o absurdně komplikovaný vlak. V obavě z dalšího nárůstu objemu informací od soukromých dopravců vyprodukovala SŽDC směrnici v rozsahu 42 stran (včetně metodického pokynu), která drasticky ořezává celou řadu hlášených informací, užitečných pro obecnou orientaci i pro cizince, zatímco zachovává nejeden přežitek starých dob navzdory logice a smýšlení zákazníků. Rozpočet správce nádraží nakonec pocítí pouze 9 milionů korun od Českých drah, zatímco klienti Regiojetu a LEO Expressu budou nadále fungovat tak, jak jsou zvyklí – za předpokladu, že se své nástupiště dozví včas, lhostejno jakou cestou.

Zdroj: MF Dnes, ŽelPage