25. ledna 19:42, Ostrava — „Zabalená v dece, s ponožkami na nohách, svařákem vedle sebe a s kruhy pod očima, sedím doma a snažím se přesvědčit své tělo, že už může začít produkovat teplo…“

Letošní zima železnici nepřeje. Kromě obvyklých překážek ve formě technických závad a nehod na přejezdech vlakovou dopravu sužuje i velmi nepříznivé počasí. Všechny tyto faktory mají za následek situaci, která před týdnem postihla provoz na 3. koridoru – a když se k nim připojí ještě sebevrah a poruchový autobus náhradní dopravy, začne se odehrávat scénář, jaký minulou neděli zažila i naše čtenářka Kristýna Pravdová při večerní cestě z Prahy do Ostravy. Posádka pendolina, kterým jela, přitom v ten den potkala pouze drobné potíže v žst. Rudoltice v Čechách, kde ráno nákladní vlak strhl trolej a zůstal stát na třebovickém zhlaví. O to víc mimořádných událostí čekalo na večerní obrat SC 513, jenž svou jízdu nakonec ukončil již v Hranicích na Moravě s 205 minutami zpoždění. Ani to ale pro mnohé cestující nebyl konec zážitků, o něž nikdo z nich nestál…

Nejdříve před půl pátou mezi Poříčany a Úvaly selhalo zabezpečovací zařízení; asi čtvrthodinu nato přejel R 877 člověka sedícího na kolejích mezi Řečany a Zábořím nad Labem. Díky takto získaným 90 minutám zpoždění pak pendolino potkala čerstvá výluka prasklé traťové koleje za Českou Třebovou. Vyhlídky na úspěšný dojezd do Bohumína se definitivně rozplynuly ve 21:10, kdy R 746 srazil člověka u Suchdola nad Odrou, kterým má SC 513 běžně projíždět již ve 20:08.

24. ledna 17:26, Praha hlavní nádraží — Sedím v pendolinu, SC 513, a zadýchávám okno se slovy: „Mám tě ráda“. „Vážení cestující, vítáme vás ve vlaku……Sehr geehrte Damen und Herren……“ – odjíždíme na minutu přesně. Otvírám knihu a vracím se zpět do smutného osudu Ivana Děnisoviče. Mínus 35? Taková kosa – to by chcíp i pes! Prochází slečna průvodčí a kontroluje mi jízdenku. I mně byl věnován úsměv se zvednutým obočím. Kristýna se stěhuje poté, co si ke mně nikdo nepřised. „Tak jak ses měla?“ moje první otázka. – „To víš, nebylas se mnou, tak nic moc,“ dostane se mi milé odpovědi. „Je tu horko, že? A to se nedá otevřít ani okno. Snad to potom vypnou.“ Postupně svlékáme mikiny a dvojité vrstvy ponožek.

18:00, pole - asi 18 km za Českým Brodem — „Vážení cestující, zastavili jsme z důvodu smrtelného zranění na trati. Plánovaná doba zdržení bude asi 40 minut,“ hlásí slečna průvodčí. Po 20 minutách se začínáme pozvolna posunovat. V Moravanech bylo naše zpoždění již čistých 90 minut. Tou dobou jsme měli přijíždět do Ostravy. Alespoň nám vrátí peníze za místenku. Pomocí výpočtů s použitím milovaného vzorečku v = s/t zjišťujeme, že pod 60 minut zpoždění nestáhneme. Projíždíme Zábřehem na Moravě. „Teď už to musí být v pohodě,“ pomyslím si. Vyjíždíme z Olomouce. Ještě hodina. Do desíti bychom mohly být doma.

SC 513, Hranice na Moravě — „Vážení cestující, zastavili jsme opět z důvodu smrtelného zranění na trati. Plánovaná doba zdržení bude asi 30 minut.“ V mžiku se cestující rozdělují na tři pomyslné tábory: jeden se směje absurdní situaci, druhý zjišťuje, jestli stihnou přípoje, a třetí běží do jídelního vozu na řízek se salátem. Přidávám se ke třetímu, ale odcházím jenom s horkou čokoládou. „Slečny, uvědomujete si, že kdyby tady začalo hořet, že se ani nedostaneme ven?“ křičí na nás chlapík, který se začal posilňovat alkoholem už po první smrtelné nehodě.

„Dobrá zpráva pro kuřáky. Před jídelním vozem otevřeme jedny dveře. Prosíme cestující, aby se zdržovali v blízkosti vlaku,“ ozve se z repráků. Slečna průvodčí pobíhá po voze a tik v jejím obočí nasvědčuje tomu, že stres jí neprospívá. Mezitím, co dostáváme „marketingové bonusy“ v podobě vychlazených plechovek Coca-Coly, její kolegyně křičí do telefonu Nokia 3510i: „Autobusy? Za 20 minut? Dobře, děkuji, půjdu to vyhlásit.“ Za minutu se ozve hlášení, které nás donutí zvednout se z našich teplých míst, posbírat věci kolem sebe, sebrat kytaru a odebrat se ven, čekat na záchranu. Mezi prvními jsme se draly do nádražní haly, kde už stáli cestující z ostatních vlaků, které se zde zasekly o něco dříve.

22:16, Hranice na Moravě — Tlačíme se ven před nádražní budovu, abychom chytly místo v autobuse. Krom toho, že je zima, jsme v poho. To nejhorší už máme za sebou.

Uplynula půlhodina a autobusy tady ještě nejsou. „Chcete někdo jet na Svinov?“ křičí paní v kabátu a kozačkách přes dav, „Když budeme čtyři, vyjde to jednoho jenom na tři sta.“ Obzvlášť zmrzlí jedinci nasedají. „Nepojedem, teď už musí přijet. Nevysolíme přece tolik za taxi!“ říkáme si. Už tady na mrazu stojí skoro celé Pendolino.

„Pojď, Kiki,“ chytám Kristýn za ruku a táhnu ji dolů po cestě. - „Co je?“ nechápe. Snažím se jí vysvětlit, že jsem zaslechla průvodčí, jak se do mobilu rozčiluje, že se busy nahoru nedostanou a my musíme jít na autobusák. Vypadá to jako před válkou, když se lidé ženou do supermarketu a snaží se sehnat co nejvíc cukru a konzerv. Nikde žádný autobus.

22:25, Hranice na Moravě – autobusové nádraží — Je opravdu zima. Na dnešní noc hlásili -20°C. Snad už nebudeme čekat dlouho. Víc si toho na sebe navléct nemůžeme, a to už teď přes dvoje ponožky necítím prsty na nohou. Taxíky a policie kolem nás krouží jako hladoví supi.

22:58, Hranice na Moravě – autobusové nádraží — Umrzáme!!! Slečna průvodčí se konečně dovolala na dispečink potom, co jí dvakrát položili telefon. Autobusy by tady prý už měly být. Nikdy mi taková zima nebyla. Myslím, že se nyní dokážu více ponořit do díla A. Solženicyna. Skupina lidí se znenadání sebrala a šla zpátky k vlaku. Zase nějaký šum, vlaky prý zase jedou.

Výpravčí pobíhá tam, zpátky a jeho kolegyně na něj křičí, ať „ty lidi!“ pošle zpátky. „Jaký lidi? Vy tu ještě čekáte?“ ptá se zmateně. Asi ve čtvrt na dvanáct přijel dvoupatrový autobus. Konečně! Sednout si do té ledárny ale bylo ještě horší, než stát venku. Předtím jsem se mohla alespoň hýbat. Teď jsme měly místo nohou a rukou kusy ledu. Vychytaly jsme místa dole u stolečku. Autobus byl narvaný. Trvalo dobrých deset minut, než se nacpali všichni, kteří nedoufali v další autobus. Těšila jsem se, až topení začne hřát a bude tepleji.

„ZASTAVTE, OTEVŘETE DVEŘE!“ ozvalo se zezadu. Začalo hořet topení, což zapříčinilo, že se začal valit dým. Jak je ten den dneska vtipný, napadlo mě. „Co je?“ zeptala se Kikina, která seděla zády. Naštěstí řidič včas pochopil, dveře otevřel, a tak cestující nemuseli rozbíjet okno. To bychom tam stáli ještě dýl. I tak jsme nepochopily, na co jsme čekali víc než půl hodiny někde v poli.

Nedalo se očekávat, že by topení začalo fungovat. „Chcete zahřát?“ ozval se pán vedle mě. - „Prosím!“ odpověděla jsem mu. Objal mě. Kika jenom vykulila oči. Bylo mi líto, že nemá kdo zahřát ji. Zase jsme se rozjeli.

Koho by ještě překvapilo, že za deset minut topení vzplanulo znova!? Nás už ne! Měly jsme všeho plné zuby a nebyly jsme samy. Na okně se tvořila vrstva námrazy a nebylo se jak zahřát. Řidič si musel vyškrábat na čelním skle dvě kolečka na oči. V tu dobu už byla jedna hodina z pondělního dne pryč. „Řekněte řidiči, ať se pokusí dojet na nejbližší benzínku,“ křičel pán zezadu, který si očividně zajistil odvoz. - „Benzinka je zavřená,“ posílal řidič odpověď zpět, „asi dojedeme až do Suchdolu.“ Zavolali jsme rodičům od Kristýnky, jestli by mohli přijet. K naší radosti souhlasili. Teď už jenom DOJET!

Chvilku jsme ještě stáli na přejezdu, ale okamžitě po zastavení jsme vypadly z autobusu a zalezly do první hospody, kde měli otevřeno. Ani jsem pánovi nestihla poděkovat za jeho tělesné teplo. Zahlédla jsem ho v davu, který se hnal k jednovagonovému motoráčku, který jel do Svinova. Byly jsem rády, že se k nim nemusíme připojit. Čeká je ještě dlouhá cesta. Domů jsem se dostala ve tři hodiny ráno. Po vaně vařící vody jsem hned slastně usnula.

Kristýna Pravdová